IMG_6637

Co rozhoduje o tom, co jím

Dalo by se říct, že většina světa před vznikem wellness revoluce žila v blahé nevědomosti o kvalitě jídla a způsobu svého stravování. Poslední dvě dekády ale přinesly více zmatku a ve výsledku i škody než užitku. Vyrábí se více potravin, reklamy na zdraví jsou stále dravější, legislativa zmatenější, do způsobu stravování kecá dnes kde kdo. V podstatě se nacházíme ve stavu, kdy příslovečně „pro samé stromy nevidíme celý les“. Bohužel situaci zatím nenapomáhá ani stále se množící počet nově vydávané literatury, rozšiřující se poradny ve výživě či osvěta ze strany různých organizací.

Protože je člověk tvor líný a pohodlný, rád podléhá domnění, že jídelníček je možné si naprogramovat a tělo pak bude fungovat jako stroj. Faktem je, že tělo i mysl jsou programovatelné. Jakmile ale nastavíme režim stravování do tabulek a systémů, kde je rozvržen příjem potravy do poslední kalorie, minuty i živiny, stáváme se otrokem uměle vytvořeného systému. Tedy něčeho, co je na hony vzdálené přirozenosti dané přírodou.
Vzniká tedy otázka – jak se správně stravovat? Který režim je ten správný?
Jediná odpověď, která má smysl, je:

Je potřeba jíst tak, aby to vyhovovalo mým aktuálním i dlouhodobý potřebám.

Dost teoretických řečí, podívejme se na to praktickýma očima.  Nejprve vhled do principů fungování organismu v souvislosti se stravováním:

V základu je chování našeho těla (jednotlivých buněk i celku) ovlivňováno vnějšími i vnitřními faktory. U vnitřních vedou boj o hlavní slovo genetika a emoce. Vnějších faktorů je požehnaně – kromě stravy sem patří prakticky všechny epigenetické faktory, tedy podmínky prostředí, ve kterém se nacházíme (vzduch, pitný režim, strava, elektrosmog…). Pokud chci mít nad chováním organismu kontrolu, je potřeba ji mít i nad všemi faktory, které jsou říditelné – tedy kromě genetiky veškerý jmenovaný zbytek (tzn. nebudu například chtít pokoušet změnit barvu očí nebo somatotyp).

V oblasti toho, co můžu měnit, bude většina očekávat, že začnu stravováním. Mnohem větší význam mají ale naše emoce, správněji emoční stránka naší mysli. Emoce vychází z našeho vnitřního rozpoložení, tedy reakcí na vnitřní či vnější podněty. V podstatě jsou ve fyzickém těle řízeny autonomní nervovou soustavou a naprosto zásadním způsobem tak ovlivňují většinu pochodů v těle včetně trávicích. Pokud se tedy v oblasti vztahu strava-emoce rozhodnu pracovat na postupném naučení se pozorovat a definovat některé pochody probíhající pod taktovkou této části nervové soustavy s dlouhodobým cílem mít je alespoň zčásti pod kontrolou, jdu po správné cestě. Východní kultury a filozofie nás učí, že centrum těchto popisovaných pochodů sídlí v oblasti solaru a nabízí různé meditační techniky, jak je postupně mít pod částečnou kontrolou (vždycky se těším jako malé dítě na seminře Síla myšlenky, kde tyto techniky rozvíjíme).

IMG_7092Západní věda nedávno vyrukovala s nově definovaným vědním oborem s děsivě znějícím názvem „neurogastroenterologie“, ve kterém se snaží tyto děje popisovat svým vlastním jazykem.
Oba dva světy mluví o jednom a tomtéž, což pochopíte po jejich nastudování.

Převedeno do praxe, pokud:

  1. pochopím, co se v těle děje,
  2. naučím se tyto jevy a pochody v sobě pozorovat,
  3. budu pracovat na jejich postupném ovládnutí,

budu schopen seriózně naslouchat hlasu svého těla (v našem případě především žaludku), který mi bude jasně říkat, co je pro něj v aktuální okamžik dobré a čemu bych se měl naopak vyhýbat. Hlasem těla je v tomto případě pocit (označovaný také jako intuice), který je potřeba umět správně číst. Protože jsme tvorové racionálně uvažující (taxonomická nomenklatura nás označuje jako člověka dvakrát moudrého – Homo sapiens sapiens), vyplácí se tyto pocity vysílané tělem v rámci možnost korelovat i s hlasem rozumu.

V tomto okamžiku se na chvíli zastavím – předpokládám, že předcházející myšlenky byly pro mnohé náročné, uveďme si tedy konkrétní příklady, třeba na snídani:

Ráno se probudím a první reakce naprogramovaná z pozice výchovy bude, co si dám na snídani? Mám několik možností:

1. Nebudu snídat, případně první jídlo odložím na neurčito, protože žaludek se ještě neprobudil a nic po mě nechce (tímto nejčastěji „trpí“ ženy). Pocit sice správný, ale praxe ukazuje, že odsunutím prvního jídla hrozí riziko nástupu silného katabolismu, který vede k úbytku svalové tkáně a současnému nárůstu tukových zásob.

2. Nasnídám se hned, protože jsem tak zvyklý, nebo z důvodu toho, že je žaludek neodbytný. Většinou vezmu to, co najdu v lednici. Volím mezi dvěma základními variantami jídla – slanou (např. pečivo + sýr + šunka) nebo sladkou (toast + džem nebo nějaké snídaňové cereálie).

P1140549

I tady, když posloucháme kombinaci zvyku a hlasu těla, hrozí nebezpečí, že žaludku dáme jídlo, které mu v aktuální okamžik nebude vyhovovat.

3. Mám naučené a zvládnuté techniky, kdy se zaposlouchám do toho, co tělo skrze emoce říká a na základě toho se rozhodnu, jakou cestou se vydám.  Pokud je žaludek už aktivní, nasnídám se, ale vždy před tím zvolím tu správnou variantu snídaně. Řekne-li mi intuice, že by tělo rádo sladší z důvodu nižší hladiny krevního cukru, nebudu se cpát typickou anglickou snídaní. Pokud jsem naopak na večeři spáchal něco, čemu gastronadšenci říkají „sladké políbení s nižším glykemickým indexem“, s největší pravděpodobností si trávení řekne ráno o protipól neboli slanou snídani.

Velmi elegantně je k tomuto možné přistupovat z pozice principů jazyka východních kultur, které definovaly pojmy jin a jang. Pokud je dobře pochopíme (našinci s tím mají v mnoha případech problémy, protože tyto pojmy nejsou jednosmyslné, ale zastupují několik významů současně), jejich uvedení do praxe pak nebude nikterak náročné. V našem modelovém příkladu systém uvažování vypadá tak, že pokud jsem po probuzení v silnějším katabolismu, na který umím pocitově reflektovat (tedy jsem dominantně jin), tělo si řekne o protipól (tedy jang) v podobě anabolizující snídaně (tzn. s vyšším obsahem bílkovin nebo soli).
Možná to na první pohled vypadá složitě, principiálně je to ale celé velmi jednoduché.

Je samozřejmě potřeba ve stravě zajistit i dostatek klíčových živin, proto mluvíme o tzv. racionalitě, která by nás měla vést cestou rozumu v oblasti zajišťování přísunu všeho důležitého. Dobře spolupracující kombinace intuice a vědění (podložená zkušeností) zajistí, že cesta, po které kráčíme, povede snadněji k vytyčenému cíli, jehož součástí je i rovnováha.

Takto velmi jednoduše (a samozřejmě i efektivně) komunikuji v průběhu celého dne se svým tělem, které mi jasnou řečí naznačuje, jaké jídlo je pro mě v aktuální okamžik nejvhodnější (slané nebo sladké, malá či větší porce, syrové nebo tepelně upravené, zda mám sáhnout po zelenině či pečivu).

IMG_6637

A protože vím, jak moje tělo reaguje na fyzickou zátěž aerobního i anaerobního rázu, elegantně tuto natrénovanou schopnost propojím i s pohybovou aktivitou. A dílo je dokonáno…

IMG_6437

Jednoduché, co myslíte?

 

 

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *