rest01

Stravování v restauracích

Když začal před léty běžet v televizi pořad „Ano, šéfe!“, se zájmem jsem sledoval jednotlivé díly s očekáváním, že se za několik let úroveň gastronomie v Čechách alespoň trochu změní. Určitě nejsem v pozici, kdy bych měl plošně hodnotit kvalitu našeho gastro-trhu a to především proto, že se snažím těmto podnikům vyhýbat, jak je to jen možné. Přesto jsou moje zkušenosti silně podobné těm, které jsme měli možnost sledovat ve zmíněném pořadu. Jelikož neustále cestuji po naší zemičce křížem krážem, ne vždy zvládnu nabalit dostatek jídla, takže občas jsem prostě nucen někde spáchat hřích v podobě návštěvy restauračního zařízení s nadšeným očekáváním nového dobrodružství.

Nějakou dobu trvalo, než jsem si zvykl na zoufalou neznalost problematiky racionálního stravování u naprosté většiny nejen číšníků, kteří mají sloužit jako vizitka restaurace, ale také bohužel i samotných kuchařů. Komentovat kvalitu používaných surovin pro výrobu receptů stejně jako možnost dostat „rozumné“ vegetariánské jídlo na stůl z mnoha důvodů nebudu (v žádném případě tím ale nechci říct, že na trhu neexistují kvalitní podniky).

Akce “Cesta za vysněnou postavou“ posunula výzvu v podobě snahy dobře se vegansky najíst do úplně jiných rozměrů. Pro klid duše jsem vzdal návštěvy tradičních podniků, kterým se podařil chytrý marketingový tah otevřít svoji živnost v dosahu řidičova obzoru zpoza volantu, popřípadě takových, kde na požadavek kvalitního veganského jídla přinesou talíř s rukolou s trhanými listy salátu. Vznikla tak potřeba (nutnost?) navštěvovat „lepší“ podniky, ve kterých si na jídlo nějakou tu minut musím počkat z důvodu náročnosti jejich přípravy (nebo rozvážného přemýšlení kuchaře nad tím, co vlastně zákazník chce), což mi ale bohužel protahuje časovou náročnost cestování.

Aniž bych cíleně vyhledával ryze vegetariánské podniky, musím říct, že při troše štěstí je možné natrefit na restauraci s „osvíceným“ šéfkuchařem, který umí použít vhodné suroviny a navíc je i upravit tak, aby skutečně chutnaly. Jedním z nejčastějších vegi-receptů bývají těstoviny. Najde-li se kuchař, který vyslyší přání zákazníka a těstoviny místo sýru ochutí rajčatovým pyré s bylinkami bez zbytečně vysokého přídavku oleje, máme vystaráno (alespoň já jsem měl – takto se mi podařil krásný „úlovek“ minulý týden u Valašského Meziříčí).

V pondělí po cestě skrze kopcovité Beskydy jsem se zastavil ve fitku, ze kterého vedla cesta přímo do nejbližší restaurace. Využil jsem tak možnost oběda v podobě mrkvového freshe (jako zdroje rychlých cukrů), po kterém s patřičným časovým odstupem následovala dýňová polévka s česnekem

rest02

a pohankový salát, do kterého kuchař místo kuřecího masa přidal na přání rebarboru.

rest03

Hrubým odhadem (při stolování nerad „nahazuji“ mozkové závity a počítám přesné nutriční hodnoty) jsem se dostal na deset procent objemu bílkovin, kolem šedesáti procent sacharidů, na tuky mohlo zbýt něco do desíti procent. K nastartování provozuschopného proteoanabolismu to samozřejmě nestačí, s tím se ale počítalo, takže po strávení celého oběda (po přibližně třech hodinách) jsem na cestě domů odbočil na odpočivadlo, kde jsem si v klidu vychutnal kombinaci chia semínek s mandlemi, která mi metabolicky vydrží dlouhé hodiny.

rest04

Nevěříte? To je dobře. Vyzkoušejte :-)

Lidé na světě jsou různí a to platí i pro gastronomii. Hned druhý den této akce jsem si byl nucen sednout k pracovnímu obědu v podniku, kde jsem obsluhu pro zjednodušení objednávky požádal o radu, co veganského jsou schopni mi udělat. Doporučila mi lososa na grilu.

rest05

Při taktním zdůrazněním, že chci bezmasý recept, se mi dostalo odpovědi, že ryba není maso. Ze situace jsem měl do určité míry radost, protože jsem si uvědomil, kolik práce je před námi v oblasti vzdělávání ve výživě – do budoucna se tedy určitě nudit nebudu :-)

Občas mívám tendence (stejně jako většina světa) mlsně koukat po něčem sladkém. Postupně se mi podařilo přeprogramovat mysl tak, abych přestal toužit po běžně konzumovaných zvěrstvech plných cukru, tuku a aditiv, takže tyto situace řeším ovocem nebo lisovanými šťávami. To mi ale nebrání ve zvědavém pozorování okolí plném „sugarholiků“ cpoucích si bříška vysokoglykemickými „dobrotami“. Nedávno jsem si pochutnával na specialitě podniku v podobě zeleninového salátu s tofu,

rest06

když jsem si všiml, že u vedlejšího stolu servírují palačinky s vanilkovým krémem, marmeládou a ovocem. Nutno přiznat, že nevypadaly špatně. Bližší pohled ale prozradil, že bílý poprašek bude obyčejný cukr, samotné palačinky bezpochyby neměly základ v celozrnné mouce a u marmelády (respektive správně řečeno džemu) jsem schopen vsadit cokoli, že je také plná cukru. Stejný základ má i vanilkový krém. Pokud tedy člověk z mysli odsune dobře vizualizovanou představu „designovky“ na talíři, zbude mu pouze hromádka cukru s vysokým glykemickým indexem a menším množství vlákniny. Škoda, že tuto mentální techniku nezvládá každý, svět by pak vypadal úplně jinak…

rest07

Z výše popsaného to možná vypadá, že jezdím od restaurace k restauraci. Opak je pravdou – v dlouhodobém průměru dostane můj žaludek jídlo, které jsem nepřipravoval já, maximálně jednou týdně. Na cesty si zásadně beru vybrané potraviny s sebou, o tom ale až příště.
Máte-li jakékoli zkušenosti s kvalitním stravováním v těchto sférách, sem s nimi :-)

 

15 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *