IMG_7427

K čemu je vysněná postava?

Součástí lidské přirozenosti je neustále se zlepšovat. Filozoficky nahlíženo směřovat k dokonalosti. A protože nedílnou součástí naší bytosti je i ego, jehož životním úkolem je neustále soutěžit, předvádět se a současně nás hnát vpřed, rádi mu dáváme otěže do rukou a necháváme se jím z důvodu pohodlnosti vést. Proto například podléháme módním trendům a snažíme se tzv. jít s dobou i v oblasti zdraví.

Součástí tohoto divadla je i vizuální vjem naší postavy, u které z několika důvodů máme tendenci buď ji oblečením schovávat, nebo naopak zvýrazňovat. Z tohoto úhlu pohledu je tedy přirozené, že chceme vypadat dobře.

Ne úplně šťastná je ale přílišná orientace na vnější vzhled. A důvodů je opět hned několik:
Jazyk psychosomatiky nám napoví, že čím více pozornosti upínáme na vnější vzhled, tím méně prostoru věnujeme svému vnitřnímu světu. Je to jednoduché – buď se staráme o to, co je na povrchu, nebo o to, co je vevnitř. Nemůžeme dělat obě věci současně. Samozřejmě jsme schopni neustále vědomě přepínat z jednoho světa do druhého, ve výsledku ale bude mysl rozháraná podobně jako hejno vřeštících opic na stromě. Naštěstí je v našich schopnostech možnost snažit se sladit bytost do jednoho harmonicky vypadajícího celku, kdy i v tomto stavu bude vnější vizáž odpovídat našemu vnitřnímu rozpoložení.

Ještě chvíli zůstaňme u práce s myslí, která mj. říká, že nadměrnou orientací na vnější vzhled v podstatě odpoutáváme pozornost od toho, co se děje tzv. pod povrchem. Jako příklad si uveďme častou situaci používání oblečení černé barvy, která nám tímto jazykem říká, že se snažíme něco schovat či zakrýt.

Podobný příběh můžeme číst i na samotném vzhledu postavy. Existencí nadváhy jakéhokoli rozsahu nám vlastně mysl naznačuje, že si nevážíme sami sebe. To proto, že v sobě zadržujeme různé emoční problémy, které nás v oblasti fyzického těla vedou buď k přejídání se, nebo odklonu od rovnováhy ve smyslu přílišné orientace na sladké, slané nebo tučné potraviny. Vyjádřeno jinak – trpíme nedostatkem sebelásky.

Existují i situace, kdy naopak přílišnou snahou o pěstění postavy zacházíme do extrémů, které jsou z dlouhodobého hlediska neudržitelné. I tady můžeme krásně a jednoduše „číst“ na těle, co se uvnitř mysli děje. Příkladem je strach z nedokonalosti, který kompenzujeme zvýrazňováním fyzických proporcí. Moderní věda toto jednání klasifikovala jako projev narcismu, ve skutečnosti se jedná o strach a naši snahu jej transformovat, v tomto případě ale bohužel neúčinnou technikou. Čím větší pozornost věnujeme tomu, jak vypadá naše postava, tím méně prostoru (a především samotné snahy) máme na řešení skutečné příčiny problému.

Když se podíváme na některé sporty v oblasti budování těla, tak jejich původní myšlenka vycházela z antického principu kalokagathia, tedy ideálu souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy, kde na tento princip navázal i zakladatel moderních olympijských her Pierre de Coubertin ve svém díle „Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti“.
Moderní trendy hledání a propagace tzv. ideálu ale sešly hodně daleko z této původní platformy. Stačí sledovat snahu miliónů lidí na celém světě trápit svoje tělo na sportovištích s cílem vypadat dobře, toto navíc podporovat různými dietami a specifickými doplňky zaměřenými svými účinky právě na zdokonalování vnějšího vzhledu. Tento trend v dnešní době musí vidět každý. Čeho už si ale nevšimneme, je jakákoli snaha o systematickou práci na vlastní mysli a rozvíjení osobního potenciálu i ve vlastním vnitřním světě. I tento směr uvažování nás dovede ke zjištění, že přehnanou orientací jedním směrem dáváme vnějšímu světu na vědomí, že touto snahou pouze odvádíme pozornost od nedostatků v naší mysli.

Toto všechno jsou velmi jasné a transparentní věci ve smyslu hodnocení reality z pozice duality. Mnohem méně pochopitelné jsou situace, kdy v touze vlastnit perfektní postavu zaženu tuto snahu do extrému v podobě maximalizace sportovního výkonu v kombinaci s drastickými dietami společně s odvodňováním organismu, kdy dosáhnu určitého výkonu, který udržím pouze několik málo hodin. Spáchám pár fotek, kterými se po budoucí měsíce či roky kochám s radostí z toho, že jsem na krátký okamžik vypadal tzv. „dobře“.

Zvláštní filozofie – sedřít se z kůže, zlikvidovat dietami a pak nechat tělo, aby se s touto zátěží srovnalo v podobě opačného extrému, tedy zavodňováním a nabíráním tuku.

Vzniká tak na závěr otázka – je vůbec dobré mít vysněnou postavu?

Při hledání odpovědi zásadním způsobem záleží na tom, jaký úhel pohledu zaujmeme.
Osobně volím následující:

Pohybová aktivita, v dnešní době především ta řízená a systematická, tedy vědomá, je nedílnou součástí základního vzdělání. Přijmeme-li toto za vlastní a nebudeme (na rozdíl od masy jiných) poslouchat Churchillovo motto „No sport, just whisky and cigars“, můžeme tvrdit, že v základu kráčíme po správné cestě. Zdravá touha po zdravém těle povede k tomu, že naše mysl bude také zdravá. A s touto filozofií (obrazně řečeno) zabijeme dvě mouchy jednou ranou:

Systematickou prací na vlastním fyzickém těle nezahnanou do neudržitelného extrému nakrmíme svoje ego a udržíme organismus jako celek na funkční úrovni.
A současně dáme prostor svojí mysli vlastnit domov, ve kterém se bude cítit dobře, tedy se i dále rozvíjet.

Řečeno slovy klasika – ve zdravém těle zdravý duch.

 

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *